Zabíjení politiků a novinářů, kamenování žen či házení homosexuálů z věží – kdyby se to, co se dnes ve světě děje ve jménu islámu, dělo ve jménu nějaké ideologie, již by ji zřejmě naše státní úřady zakázaly a potíraly stejně rezolutně jako třeba neonacismus. Žijeme však ve společnosti, která stojí mimo jiné na principu náboženské svobody jednotlivce. A islám je náboženství, tudíž ho nelze zakázat, aniž bychom popřeli své vlastní principy a otevřeli cestu k zakazování náboženství dalších. Proto na jedné straně neochota politických elit označit islám jako takový za příčinu teroristických útoků, a na druhé straně masová podpora lidí stranám či hnutím, které islám chtějí různými způsoby potírat či přímo zakázat.
Zdá se, že podobně jako na konci středověku přestal fungovat princip náboženské jednoty Evropy (a byl nahrazen náboženskou pluralitou), přestává dnes tváří v tvář islámu fungovat princip náboženské svobody jednotlivce. Je to zjevné z toho, že proto, abychom dnes zachovali tento princip, musíme zuby nehty zavírat oči před realitou, která jasně ukazuje, že čím více je v nějaké evropské zemi lidí vyznávajících muslimskou víru, tím větší je zde nebezpečí teroristických útoků. Navenek musíme říkat, že islámem to není, ale reálně tajné služby posilují svůj dohled na muslimskou komunitou. Musíme říkat, že islámem to není také proto, že pokud bychom to – tak jako Martin Konvička – začali říkat příliš hlasitě, mohli bychom spustit vlnu lidového lynče muslimů.
Princip náboženské svobody jednotlivce přestává fungovat, protože již není v souladu s realitou, kdy jedno z chráněných náboženství v současné chvíli nechce tento princip uznávat. Většině společnosti se zcela oprávněně za takové situace zdá politický diskurs, který se vyhýbá kritice islámu, jako bezzubý a hlavně lživý – tedy neodpovídající realitě. Zcela oprávněně se jí nelíbí, že místo toho, aby politici volali k morální odpovědnosti přední představitele muslimské komunity (kde je někdo jiný než radikální imámové?), pohoršují se nad kýmkoli, kdo si dovolí vyslovit pravdu: totiž, že islám jakožto náboženství/ideologie je teď a tady problém.
Na principu náboženské svobody jednotlivce se kdysi dohodli myslitelé a politici v křesťanské Evropě, unavené válkami mezi katolíky a protestanty. Katolické církvi i tak trvalo až do 2. vatikánského koncilu v 60. letech minulého století, než nový princip plně uznala. Muslimové u „podpisu“ této nové společenské smlouvy nebyli přítomni, muslimská komunita neprošla procesem „schvalování“ této smlouvy a nerespektuje ji. Bylo by tedy nejprve třeba, aby se politici začali ptát evropských muslimů jako celku (och, ta zpropadená generalizace!), za jakých podmínek jsou ochotni respektovat princip náboženské svobody. V druhém sledu by musely z lůna evropských muslimů vzejít autority, které budou muslimové sami respektovat a které za ně půjdou k jednacímu stolu, kde se bude znovu prodiskutovávat princip náboženské svobody, kde se bude jednat o evropském míru mezi muslimy a zbytkem obyvatelstva. Musí se objevit muslimský Martin Luther King, kterému půjde o mírové soužití s nemuslimskou většinou. Pokud se tak nestane, hrozí Evropě občanská válka, jejíž zárodky dnes vidíme v postupující radikalizaci společnosti.